Prach sopky Eyjafjallajokull (duben 2010)

Cinnost islandske sopky Eyjafjallajokull byla velkou udalosti. Na nekolik dnu se pro beznou leteckou prepravu uzavrelo temer cele evropske nebe. Kdyz pominu neprijemnosti, ktere to sebou neslo, tak to melo i svetle stranky. Jednim z nich byl naprosty klid na nebi, tedy neco, na co uz dnes clovek neni moc zvykli. Stejne castecky v povetri, ktere nechavaly odpocivat letadla v hangarech na letistich zacaly zabarvovat zapadajici Slunce jeste vice do cerveneho pastelova, nez je obvykle. A tak jsem vyrazil fotit.
Uz prvni snimek porizeny 50mm objektivem sliboval dobrou podivanou. Obloha se vlnila mraky, ktere pripravovaly zavoj pro zapadajici slunce. Prach je pri foceni bez slunecniho filtru dulezity, protoze jinak i pri kraticke expozici 1/4000 sekundy Slunce preexponuje sensor v oblasti sveho kotouce.


Vytahl jsem tedy 500mm Equinoxe, postavil na bezny stativ a zkusil poridit par priblizenych snimku zapadajiciho Slunce. Mraky kouzlily nadherne. Tocily se se kolem Slunecniho kotouce a vytvarely iluzi rozpaleneho syciciho disku padajiciho do chladne pary. Siluety priblizenych stromy na horizontu scenu podtrhuji.


Ruzne huste vrstvy mraku ruzne pohlcuji vlnove delky Slunecniho svetla. Nejvice modrou, kde je vlnova delka nejkratsi a foton tak ztraci energii nejrychleji, nejmene cervenou, ktera ji ma nejvetsi - proto je zapad do cervena.


Unavene Slunce se prekvapive rychle schovava, i kdyz za dosud neolistenymi buky na obzoru to nejde snadno.


Na foceni vyrazim i nasledujici vecer. Tentokrat volim pozici tak, aby mi kotouc zapadal u modrinu. Stacilo se posunout o par desitek metru. Obloha je vyrazne cistsi a bez slunecniho filtru nedokazu vyfotit neprepaleny kotouc. Intenzivni svetlo tak na koneccich stromy vytvari svatozar. Coz se docela hodi, nebot fotim jen tri metry od cerstve postavene ho krizku u lavecek nad Krtinama. Jeste ani neni posvecen, nakonec to udelal kardinal Giovanni Coppa o par dni pozdeji.


Prachu v ovzdusi moc neubyva. Letadla uz sice letaji, ale zapady jsou porad uchvatne. Fotim z ruky 300mm Sigmou, i okem jsou jasne viditelne paprsky, ktere nerovnomerne marky dovoluji Slunci vykreslit na obloze. Obloha je pastelove seda a plasticka.


Slunecni svit je opet tlumen natolik, ze lze zachytit kotouc bez prepaleni a zavoje mraku pred nim.


Daleko na zapade je mene oblacnosti, coz se projevuje tenkym pasem tesne nad obzorem, ve kterem Slunce na chvilku zazari s prekvapivou intenzitou. Strechy patri domum v Habruvce.


A na zaver jeden portret ala rybi oko, porizeny hned prvni den foceni. Vice jak 180 stupnu se odrazi v pochromovanem pasu rosnice Equinoxu. Zapadle Slunce, kostel i lavecka je za mnou (lavecka ne nadlouho, bohuzel kvuli krizku zcela nesmyslne odstranili - coz povazuji za nesmyslny akt architektonickeho egocentrismu, ktery je navic nedomysleny - stavajici lavecka cca 20 metru od krizku casto slouzila k bujaremu nocnimu veseli, ktere se ted presune primo k nemu s tim, ze popijeni alkoholickych napoju je jeste nejmene hrisne :)), informacni cedule a krizek (svetle hnedy utvar uplne vpravo). Pozor, obraz je zrcadlove obraceny, nejsem tedy levak.




Objekt: Slunce, v prachu sopky Eyjafjallajokull (04/2010)
Expozice: 1/400 - 1/4000s
Optika: Equinox 80EDP 500mm/f6.25, Sigma 70-300mm, Canon 50mm f/1.8
Ohniskova vzdalenost: 80-800mm
Clona: f/3.5-6.25
Fotoaparat: Canon 500D
ISO: 100
Filtr: bez filtru
Montaz: stativ Hama
Misto: Krtiny
Datum: 16,17 a 23.4.2010

Popis: u obrazku


Zpet, Zpet na Galerii